První příznaky

Doma jsem byla nešťastná téměř po příjezdu a ani se mi domů vlastně nechtělo. Stala se i pro mě velmi citlivá událost, bohužel následkem toho, že jsem v té době už měla hlasy, které mi říkaly, co mám dělat, jsem dala svému králíčkovi, o kterého se staral jinak celou dobu můj táta, dvě bobulky z náramku, který jsem dostala na ochranu od jednoho z šamanů.

Co se samozřejmě nestalo, králíček se otrávil a umřel. Stalo se to tak rychle, že jsem neměla šanci jet ani k doktorovi. Ten den ráno, co bobulky snědl, tak tentýž den večer mi zemřel přímo v náručí. Já se akorát probudila (jet lag) a po probuzení mi táta sdělil, že nepapká. Když jsem se na něj šla podívat, měl akorát křeče a já začala hrozně brečet, protože jsem věděla, že je pozdě, modlila jsem se rychle k Bohu a obracela se k andělům, aby se netrápil a on opravdu během několika vteřin odešel, když jsem ho držela za pacinky. :-(

Bylo to hodně emotivní nejenom pro mě, ale i pro mého tátu...Ten se podle mě nezachoval úplně nejlíp, i když chápu, že ho to taky moc bolelo, protože si ho moc oblíbil. Brečela jsem tu noc hrozně dlouho, bylo mi to tak moc líto...Dlouho jsem si to nedokázala odpustit a vlastně myslím, že jsem si to stále neodpustila, i teď mi tečou slzy, když na to vzpomínám...Hodně to bolí. Stále.

Dexter, můj první králíček

Pak jsem byla doma, ale dobře jsem se necítila. Ani jsem pořádně nepracovala, měla jsem jen brigádu v loděnici, kde jsem učila děti veslovat. Dny ubíhaly. Z Peru jsem se vrátila na jaře v dubnu a pak si hlavně pamatuju, že jsem během doby, kdy jsem měla brigády, utíkala i z domu. Snad táta mě opět naštval, že se na mě rozčílil...on se totiž rozčiluje dost často :-D, je povahou cholerik. Tak jsem se sbalila a odešla z domu a živořila po kamarádech. Spala jsem i na tajňáka v loděnici v kanceláři, apod. Po pár dnech mi máma volala, ať se vrátím domů, že jsem jako nějaký bezdomovec. A to už se pomalu chýlil podzim.

Moje mamka mi ale teď nedávno řekla, že mimo sebe jsem už byla i před cestou do Peru. Víte, já si to upřímně moc nevybavuji, pamatuji si, že jsem cítila energie, ale ty jsem cítila už i na střední, když mi začaly psychické problémy. Kamarádka mi k tomu i říkala, že čistím energii lidí a situací, protože ona to měla taky tak. Věřila jsem jí.

Každopádně pak když jsem se vrátila po Peru, ayahuasca mi natvrdo rozjela psychózu. Během října se mi natolik stav zhoršil, že jsem ukončila brigádu a byla doma. Bylo mi každý den hrozně zle, fyzicky i psychicky, začala jsem vidět věci, ze kterých jsem měla neskutečný strach, různé duchy, opravdu ošklivé a hrůzu nahánějící rohaté bytosti jak z hororu nebo obrovské pavouky, měla jsem depresivní stavy (přála jsem si umřít) a slyšela jsem neustále hlasy, které mi pořád něco říkaly nebo se mi vysmívaly.

Jedna kamarádka mi řekla, když jsme se náhodně potkaly v loděnici, že je se mnou něco špatně. Domluvily jsme si mezi sebou, že přestanu poslouchat hlasy a že budu mít režim. Najdu si práci a začnu normálně žít.

Plán se ale vůbec nedařilo plnit. Hlasy jsem poslouchala spíš čím dál tím více, domlouvala jsem si s nimi různé hesla, například, když uslyším to nedělej, tak to pro mě znamená: udělej to, nebo: tohle nesmíš udělat, tak to opravdu znamenalo, že to nesmím udělat, atd.

A takhle šifrované zprávy jsem s těmi hlasy vedla. Hlasy mi dokázaly také číst myšlenky a manipulovat jimi (nebo jsem měla ten pocit), věděly dopředu, co jsem chtěla udělat nebo na co budu myslet.

Chtěla jsem si taky očistit prostor doma, jak jsem byla posedlá, a všude jsem rozsypala sůl. Od futer, přes postel až po okna po celém pokoji. Protože jsem se někde dočetla, že sůl zachycuje negativní energii.

Rodiče už ale situaci řešili. Máma si všimla, že se něco děje. Psala jsem si i takový sešit, právě s hlasy, se kterými jsem mluvila. Psala jsem tam prý jednou velkými písmeny, pak malými, ze strany na stranu, psala jsem si i ten harmonogram a co mám dělat. Co mi hlasy říkají a přikazují a různé hlouposti.

Ten deník pak máma vzala k psychiatrovi (o tom jsem nevěděla). A psychiatr jí řekl, že to vypadá na schizofrenii.

Vánoce si vybavuji, jak jsem je probrečela, a to už jsem s rodiči mluvila otevřeně, co se mi děje.

Děli se mi vážně špatné věci, dokonce si vzpomínám, že mi hlasy říkaly ať nedýchám, že tím zabiju Ayahuascu, o které jsem si myslela, že je to právě ona, co ke mně hovoří, takže jsem opravdu zadržovala dech a dusila se na posteli. Samozřejmě jsem to dlouho nevydržela a pak zase začala dýchat, ale slyšela jsem jak říkají: vydrž to ještě chvíli a bude mrtvá. Nebo jsem nevěděla kudy chodit po silnici a chodníku, cítila jsem negativní energie jak se na mě lepí a viděla děsivé postavy, které mě pronásledovaly a já jsem před nimi neuměla uniknout a taky mě naváděly, kam mám jít. Měla jsem neustále velký strach a úzkost, byla jsem paranoidní a myslela si, že se na mne "napojil" i šaman z Peru.

Je to paradox, ale díky hlasům jsem i zhubla 7 kilo, protože mi i diktovaly, co mám jíst a já se tím řídila. Co mi řekly, to jsem dělala. Jela jsem i do Harrachova na výlet, že si tam najdu pracovní místo. Vím, že jsem tam totálně bloudila, byla jsem vyčerpaná, zmatená, bylo mi špatně a díky náhodě jsem se dopravila v noci domů posledním spojem, ale už jsem byla tak mimo, že bylo štěstí, že jsem se domů dopravila v pořádku. I vím, že jsem chodila uprostřed silnice a bylo mi všechno jedno, a i kdyby mě mělo zajet auto, tak ať.

Během ledna mi rodiče zařídili psychiatra, ke kterému jsem jela, ač myslím, že mi to zpočátku vadilo. Domluvili ho za mými zády, ale svolila jsem. Tam jsem mu řekla, že za týden dva budu v pořádku a budu zdravá, že to zvládnu.

Odjela jsem a týden na to se mi udělalo tak špatně, že jsem ráda jela hned za panem doktorem znovu a dobrovolně. Hrozně jsem brečela, když mi dával první léky, myslela jsem, že budou škodit mojí duši, ale vím, že jsem slyšela jak mi jeden dobrý hlas říká: "neboj se, léky ti pomůžou". Dostala jsem i rivotril, lék na uklidnění a utlumení. Byla jsem vážně jak zdrogovaná, ale bylo mi to jedno a myslím, že mi to vlastně udělalo dobře, že tolik necítím a jsem jako by mě někdo praštil lopatou.

První antipsychotika. Byl to risperidon, nebo z té řady léčiv. Jedná se o lék na schizofrenii a další psychotická onemocnění a patří mezi atypická antipsychotika, které jsou modernější než klasická antipsychotika. Ale bohužel bylo mi s nimi snad ještě hůř, tak jsme to s doktorem diskutovali a předepsal mi jiný lék, a to olanzapin, to jsou léky z jiné řady také atypických antipsychotik. Moc po mě nechtějte doktorkou terminologii, ale kdyby to někoho hodně zajímalo, dají se ty léky vyhledat na internetu. ;-)

Po olanzapinu byl stav o trochu lepší, byla jsem hodně, hodně utlumená, ale pořád to bylo zlé. Už jsem si nevěděla rady, tak jsem zavolala té mojí kamarádce a ptala se jí co mám dělat, že je mi pořád zle a že bych snad dobrovolně jela i do nemocnice do Bohnic, jen se strašně bojím, že mě tam někam zavřou a dají do svěrací kazajky ( nojo, to jsou ty filmy) a bude to ještě horší. Naštěstí mě kamarádka uklidnila a řekla mi, že tam budu v bezpečí a nic se mi tam nestane. Vzala jsem si pár věcí do tašky a kamarádka mi napsala zprávu kam mám jít a jak se do Bohnic dostanu. Rodiče o tom vůbec netušili, a až když jsem byla v čekárně v nemocnici, tak jsem jim zavolala, pro co jsem se rozhodla.

Psychiatrická nemocnice Bohnice

Nešla jsem jak se chodí klasicky na příjem, ale do centra krizové péče, tzv. CKI Bohnice.

Tam se mě ujala moc hodná paní doktorka, viděla v jakém jsem stavu a byla ke mně velmi laskavá a vím, že mi říkala, že jsem na správném místě a že mi bude brzy lépe.

Tady už jsem vyfocená v areálu Bohnice

Nechtěla mě ale nechat na oddělení, protože na CKI to je většinou v případech, když se stane nějaké silně emotivní a psychicky zatěžující událost (třeba smrt, autonehoda apod.) a je to na krátkodobou hospitalizaci. U mě to bylo jinak a poslala mě do jednoho zařízení, které snad spadalo pod CKI a kde byl pouze jeden pokoj, dvoulůžko. A ke všemu otevřený pavilon. To bylo ohromné štěstí, protože jsem měla volnost úplně ve všem. To není obvyklý standard na začátek. Když člověk přijde do Bohnic, jde nejdřív na příjem a z něj se jde na pavilon číslo 1 (když je všechno ok, žádná agrese, nebo nevyzpytatelné chování), což je uzavřený pavilon. Když je někdo agresivní a neví o sobě, jde bohužel na pavilon 27, na “neklid”. A tam je to opravdu drsné, kurtují vás na posteli, lidi jsou tam pomočení a jsou v takovém stavu klidně celý den...alespoň to vím od kamarádky, co tam byla na stáži. Tam opravdu nechceš...ale i to je někdy nutné, když je člověk sám sobě nebo okolí nebez pečný.

A tak započala moje hospitalizace, moje první, v Bohnicích. Byla jsem na dvoulůžku na otevřeném oddělení, byla jsem tam snad první dva týdny úplně sama, hezky se tam o mě starali a chodila jsem ven na vycházky, do dílen ( to jsem měla ovšem povinné, aby měl člověk náplň a režim). V Bohnicích mají i terapii s koňmi, tzv.hipoterapii. Na tu jsem chodila taky moc ráda. Jedna terapeutka si mě hodně oblíbila díky mému zvláštnímu stylu kreslení, tak jsem si připadala i potěšeně a příjemně. Obavy se tedy absolutně nenaplnily a já věděla, že jsem udělala správné rozhodnutí se nechat hospitalizovat…

Pokračování příště.

Hipoterapie v Bohnicích, 2014