Hlasy

Halucinace jsou domnělá smyslová vnímání. Nejčastějším typem halucinací, které se vyskytují u schizofrenie a schizofrenních nebo psychotických poruchách, jsou sluchové halucinace, při kterých osoba slyší domnělé hlasy. Osoby se schizofrenií a jimi podobným (já mám například schizoafekivní poruchu) někdy s těmito hlasy vedou nepřetržitou rozmluvu. Hlasy jim někdy dávají příkazy nebo komentují povahu či skutky.. Mezi méně časté typy halucinací patří případy, kdy má osoba zrakové, hmatové, chuťové nebo čichové vjemy věcí, které jsou pro tuto osobu velice reálné, ale které ve skutečnosti neexistují. Tyto symptomy patří mezi pozitivní symptomy. Pozitivní příznaky jsou takové, které představují něco navíc oproti normě. Já se zaměřím v tomto příspěvku na hlasy a zrakové halucinace, kterými jsem si během nemoci prožila. Když mi bylo 17 let, vnímala jsem při frustraci velmi často morbidní představy. Asi bych neřekla, že by to byly halucinace, jaké jsem měla pak po ayahuasce, ale pravděpodobně už to byla předzvěst onemocnění. Například jsem viděla, jak někomu řežu hlavu motorovou pilou a všude je krev, opravdu bizarní věci a další nepříjemné stavy. Ve 22 letech, kdy jsem si vzala při rituálu ayahuascu (viz příspěvky Ayahuasca), při které jsem měla sluchové, zrakové halucinace a cítila jsem energie, které mnou prostupovaly, se mi spustila psychóza. Hlasy byly na začátku méně časté, ale postupem času se příznaky zhoršovaly. Čím dál tím víc jsem měla halucinace, já si myslela, že to je telepatie, že mám nějaký dar, který mi poskytla ayahuasca při rozšíření vědomí. No, nebyla to žádná telepatie, ale symptomy onemocnění. Nicméně jsou prováděné studie, že i zdravý člověk slyší někdy hlasy, a že mohou být i prospěšné. U mě to moc prospěšné nebylo, měla jsem pravda hlasy jak negativní, ale tak i pozitivní, co mě povzbuzovaly, ale celkově vzato mi to bralo svobodu při rozhodování, protože mi často říkaly, co mám dělat. Dokonce jsem díky hlasům zhubla 7 kilo, protože mi i diktovaly, co můžu a co nemám jíst. Takže mi v něčem i pomohly. I tak bych si raději pomohla jiným způsobem. Na začátku byly hlasy neutrální a jenom si se mnou "povídaly". Potom ale, co jsem měla opravdu na plno rozjetou psychózu, mi začaly hlasy nařizovat, co mám dělat, začaly být agresivní, byly na mě zlé a sprostě mi nadávaly. Hodně mě ovlivňovaly a já opravdu dělala vše, co mi říkaly. Naštěstí mě nenávaděly na špatné věci (to až později), ale znám případy od klientů, kdy mu hlas říkal, že když si usekne ruku, že tím světu uleví a pomůže mu. A klient si opravdu pořezal ruku a chtěl se jí zbavit. Je to hodně intenzivní a zdají se být tak skutečné a nedokážu si to vysvětlit, proč je tak posloucháme, člověk se hodně bojí, tak asi proto a je úplně v těch hlasech lapený. Nedokázala jsem ovlivnit, kdy na mě mluví, bylo to tak časté a defacto za každou mojí myšlenkou, dost často jsem si nejdříve vyslechla hlasy, co mi radí, a podle toho jsem se chovala a mluvila na ostatní. Dokázala jsem je poslouchat a zároveň reálně komunikovat s lidmi. Ale bylo to opravdu náročné, hodně jsem jim věřila a jak to máte pořád, nemůžete je ovlivnit kdy na vás budou mluvit a mluví na vás neustále, bylo to hodně vyčerpávající. Musela jsem si na to ale postupně zvyknout a fungovat i s nimi. I přes to, že jsem se začala léčit, tak hlasy zůstávaly. Nebyly pouze jen negativní, ale byly i milé, chválily mě, povzbuzovaly, že všechno zvládnu. To jsem si přikládala k mému duchovnímu životu. Brala jsem je, že na mě mluví duše zemřelých, dokonce jsem slyšela jak na mě mluví Michael Jackson, na kterého jsem myslela, a kterého jsem slyšela jak na mě mluví SVÝM hlasem a i v angličtině. Anebo že to byl samotný Bůh, andělé a dobré bytosti. Věřila jsem tomu, a stále věřím, že něco takového se mi mohlo přihodit. Že tím, že jsem si vzala ayahuascu, jsem se spirituálně otevřela. Například si pamatuji situaci při minulé hospitalizaci, že jsem slyšela už když mi bylo hůř zdravotně, ležela jsem na posteli a najednou slyším hlas jak říká: "je mi to líto, ale musím to udělat" a jakmile to hlas dořekl, spustily se mi zrakové halucinace, ale i hlasové. Hlasy se vždycky postupem let obměňovaly. Slyšela jsem například myšlenky ostatních lidí, slyšela jsem, co si myslí, a slyšela jsem je jejich hlasem. To bylo opravdu zajímavé a dokonce mi jeden kamarád potvrdil, že to, co jsem slyšela si on v danou chvíli myslel. Záhada. Jednou mi zase říkaly, abych zabila lidi, ale to jsem naštěstí měla v té době už nadhled a věděla jsem, že je nemám poslouchat. Ale to, že to bylo hodně nepříjemné a frustrující na tom nic nemění…Také mi hlasy četly moje myšlenky, věděly, na co myslím a věděly i dopředu, na co teprve budu myslet. Dost často jsem se ale i na hlasy obracela, aby mi poradili, co mám udělat, když jsem něco řešila. Až tak jsem si na ně navykla. Teď už hlasy nemám žádné. Možná mám občas pocit, jako bych slyšela cizí myšlenku, ale to se děje tak zřídkakdy a je to tak vzdálená myšlenka, že to neberu jako nějaký hlas. Většinou je ticho. A jsem za to fakt vděčná, ty léta s hlasy mi dost stačily. Ale není to samozřejmost být takto dobře zaléčená, to si teď uvědomuji, že se to může kdykoliv změnit a je potřeba o sebe pečovat a být pokorný. Takže snad jsem Vám nastínila trochu, jaký to byl život s hlasy. Dá se s nimi fungovat, naučit se s nimi žít, ale věděla jsem, že se nechci smířit s myšlenkou, že bych je měla celý život. Od začátku jsem se jich chtěla zbavit. Je pravda, že jsem si to po pár letech nedokázala představit, říkala jsem si, zda zvládnu žít bez nich, že jsem si na ně zvykla a že to bude divné je nemít. Ze začátku to divné bylo, ale byla jsem pak fakt šťastná a ulevilo se mi. Pravda je, že jsem si na to zvykala asi rok a pořád jsem byla překvapená, že takhle to teda mají zdraví lidé. Nic neslyší. Žádné vtíravé hlasy a myšlenky. Prostě nic. Tak si přeji, aby mi to vydrželo, co nejdéle a nejlépe celý život. 🙏 Mějte se hezky a přeji fajn a pohodový víkend. Vaše Katka