Osobní příběh Peera

Můj příběh začal událostí, která ovlivnila celou naši rodinu. Když mi bylo 15 let, můj jeden příbuzný onemocněl vážnou nemocí. Bylo to pro mě těžké a jelikož jsem si s rodiči v pubertě nerozuměla, neměla jsem se komu svěřit a tížilo mě to. Během dvou let jsem začala mít problémy se žaludkem a trpěla častými angínami, až to vygradovalo psychickým zhroucením se ve škole když mi bylo 17 let a následnými psychickými potížemi. Nevěděla jsem, co se se mnou děje, nedokázala jsem si přiznat, že bych jako já měla nějaké psychické potíže, protože jsem přeci silná osobnost a duševní trable mají jen slabí jedinci, to jsem si v té době myslela, bylo to hloupé a pošetilé, to teď už vím, ale tak jsem to v té době vnímala.

Nicméně v 19 letech jsem začala brát svoje první antidepresiva, kdy jsem si v té době přiznala, že ty problémy, které jsem pak měla během dospívání od těch 17 let (především deprese a panické ataky s úzkostmi) byly od psychiky a následně jsem odcestovala s léky do zahraničí do Anglie. Poté, co jsem se vrátila, jsem léky vysadila po domluvě s doktorkou a fungovala bez nich.

Co bylo podstatné pro další vývoj událostí, tak je to, že jsem se začala zabývat duchovními věcmi. Moje rodina je nevěřící, ale já narazila na knihy o Bohu a o andělech, a tak začalo moje pátrání, zda Bůh existuje a jak to tedy je. Moje pátrání mě přivedlo na stránky o šamanech v Peru a o člověku, který pořádal seance v Peru společně s šamany a s ayahuascou, psychotropním nápojem, co užívají šamani jako medicínu. To mě okamžitě nadchlo. Nadchlo mě to až tak, že jsem se na vlastní pěst vypravila do Peru s tím, že si ayahuascu vyzkouším. Na místě jsem se opravdu setkala s šamany a s nimi si nápoj vzala. Netušila jsem ovšem, že je to největší psychadelikum, ale věřila jsem, jak mi to popisovali šamani, že je to medicína, která léčí a rozšiřuje stavy vědomí a dokáže rozvíjet osobnost.

Seance byla velmi silná, o tom píšu tady na blogu,co se dělo během ní. Nicméně poté, co jsem se vrátila zpátky do Čech, mi ayahuasca rozjela mojí první psychotickou ataku. Špatně mi bylo hned jak jsem přijela domů a během pár měsíců jsem se dostala do stavu, kdy jsem měla silné halucinace, které mě dost děsily, hlasy o kterých jsem si zprvu myslela, že je to telepatie a dar od ayahuasky, paranoiu a deprese, které se střídaly s hypomániemi. Dostala jsem se k prvnímu psychiatrovi a následně jsem sama dobrovolně nastoupila do nemocnice do Bohnic, protože mi bylo opravdu špatně. Strávila jsem v nemocnici první půl rok, během kterého jsem podstoupila i elektrošoky, protože léky nezabíraly, jak by měly nebo jsem je špatně snášela. (nicméně elektrošoky mi taky nedělaly dobře, takže jsem skončila opět u medikace, braní antipsychotik a antidepresiv).

To byl rok 2014. Čas plynul a já byla celkem stabilizovaná, měla jsem sice stále hlasy, ale naučila jsem se s nimi žít.

V roce 2016 kvůli vysazení antidepresiv, které jsem si vysadila na radu kamarádky, jsem se opět dostala do nemocnice. Tam mi nasadili injekce, na které jsem chodila každé dva týdny asi dva necelé roky, stav byl stále lepší, hlasy postupně mizely, výkyvy nálad nebyly. Tak mě napadla myšlenka po čase, že bych se mohla zotavit z nemoci bez léků.

Doktorka byla proti, ale i tak na moje přání jsme začaly léky vysazovat, protože jsem věřila, že se z nemoci vyléčím. Opět se mi ale rozjela psychóza a já se dostala opět do nemocnice, to byl rok 2019.

Tam mi došlo, že mám opravdu onemocnění na celý život a stejně tak i léky. Zprvu jsem léky brala negativně, nechtěla jsem chemii do těla, myslela jsem si, že mi škodí i na duši, ale postupem času mi došlo, že léky tu jsou pro mě, že je v pořádku je brát, že mě léčí a že mi pomáhají žít kvalitní život a začala jsem za ně být nesmírně vděčná, ač jsem měla i nějaké vedlejší účinky jako bylo nabrání váhy (nabrala jsem během pár měsíců 35 kg, nebo utlumení po ránu, apod..)

Při poslední hospitalizaci jsem dostala takzvanou treviktu, což je injekce na tři měsíce a díky ní jsem dosáhla zotavení, kdy nemám žádné příznaky nemoci. Během cesty jsem měla obrovskou podporu u kamarádů a také jsem měla štěstí na doktory, protože každý z nich, co jsem měla, mi něco dobrého předal, cítila jsem u nich velkou podporu a na Bohnice vzpomínám také v dobrém, vždy mi tam pomohli se z těch nejhorších stavů se dostat a potkala jsem tam přátele, se kterými jsem v kontaktu dodnes.

V neposlední řadě mi pomohly a pomáhají terapie a práce sama na sobě, víra v Boha, která se během let upevnila a já se nechala pokřtít. Také bylo důležité uvědomění si a uvěření v uzdravení. Naučila jsem se odpočívat, říkat ne, když mi není dobře nebo když mi něco nedělá dobře, myslet i hlavně na sebe, pomoct nejdříve sama sobě, abych mohla pomoci pak druhým. Rodina mě teď podporuje, a já se cítím po těch letech jako zdravý a normální, běžně fungující člověk. Někdy mě něco trápí a mám i lehčí úzkosti, ale není to nic vážného a občas mě zlobí spaní, ale když si vzpomenu, jaké to bylo v minulosti…. Tak je to dobré. Teď mám dvě zaměstnání, jako prodejní asistentka v obchodě Manufaktura, kde pracuji už tři roky a nově jako peer konzultant v centru duševního zdraví a jsem moc spokojená. Už si jen musím najít nějakého přítele, který by tu pro mě byl a já pro něj.

Přeji všem to dobré a příště zase na slyšenou :)

Vaše Katka