Medikace

Farmaceutický průmysl. Výroba a prodej léčiv. Spousta lidí má negativní postoj k lékům. Za prvé, že chemii do těla člověk nechce a má k tomu odpor, raději hledá alternativní cesty k uzdravení svých zdravotních potíží, což si myslím nemusí být na škodu, pokud se například jedná o byliny.

Za druhé, že spousta lidí má za to, že doktoři kvůli spolupráci s firmami předepisují jejich léky a na základě toho mají od nich peníze a celkově je to jenom byznys.

Já osobně patřila do první skupiny, lékům jsem se snažila vždy vyhnout, když to šlo, ale pokud to už byla potřeba (třeba angína), tak jsem je samozřejmě brala.

Když jsem v 19 letech začala brát antidepresiva, přistupovala jsem k tomu kupodivu celkem dobře, hlavně jsem chtěla, aby mi pomohly na depresivní stavy. Myslím, že jsem brala necelý rok.

Po třech letech na to, kdy jsem onemocněla a měla psychózu, jsem se poprvé setkala s antipsychotiky. Během doby před onemocněním, kdy jsem spirituálně rostla, jsem uvěřila faktu, že jakékoliv psychiatrické léky "škodí" duši.

V momentě, kdy jsem navštívila poprvé psychiatra ve svých 22 letech si pamatuji, jak jsem brečela, když mi podával v ordinaci pan doktor léky, a říkala jsem mu, že to určitě uškodí mojí duši, ale hlasy, které jsem měla mi říkaly, ať se nebojím, že mi léky pomůžou.

Poctivě jsem je brala i přes nežádoucí účinky, byla jsem hodně utlumená a přibrala 35 kg. V roce 2016, po dvou letech, co jsem prášky brala, jsem se setkala s kamarádkou, a říkala mi, že by třeba bylo fajn, kdybych zkusila nějaký lék vysadit. Třeba antidepresiva, které jsem v té době brala i s antipsychotiky. Bohužel jsem je začala vysazovat spontánně, sama bez dohledu lékaře, což je opravdu❗hloupost❗. To opravdu, prosím, NIKDY nedělejte. Kort s léky na duševní onemocnění. Není to sranda.

Ale stalo se. Ke všemu jsem léky vysadila ze dne na den, což se absolutně nesmí dělat. Vždy se musí vysazovat postupně! Samozřejmě se mi hned spustily deprese a měla psychotické stavy. A dostala jsem se opět do nemocnice. Tam mi léky vyměnili za jiné, za což jsem byla ráda, protože jsem dostala lepší a novější, po kterých jsem nebyla tak utlumená a zároveň jsem za hospitalizaci zhubla 10 kg.

Čas šel dál a já po třech letech jsem se začínala cítit dobře a začala jsem si prohrávat s myšlenkou, že bych mohla zkusit léky vysadit, že už je třeba nepotřebuji a nechci do sebe pořád cpát tu chemii. Však tělu přece škodí. A nejenom tělu, ale i duši.

Požádala jsem tedy paní doktorku, aby se mnou zkusila léky vysazovat. Byla od začátku proti, dokonce mě poslala za panem ředitelem a profesorem Mudr. Cyrilem Höschlem, DrSc, který je snad největší kapacita v psychiatrii u nás v České republice. Ten mi pokus též rozmlouval a nedoporučoval, řekl mi, že se mi znovu spustí psychóza. I přes všechny rady od doktorů jsem si stála za svým, že to chci zkusit, a věřila jsem, že se uzdravím i bez léků.

Postupně jsem tedy začala pod dohledem doktorky vysazovat prášky. Po ¾ roce jsem si připadala normálně, spala jsem v pohodě..ale! začala jsem mít zase stavy do manické epizody, začala jsem mít cizí myšlenky, hlasy, ale vůbec mi to nedocházelo, zase jsem si myslela, že jsem šťastná jen tak (v hypomanii jsem se vždycky cítila šťastně, byla taky tak trochu zrychlená) a hlasy jsem brala jako opět duchovní bytosti, které ke mně promlouvají a mám telepatické schopnosti.

A tak, když jsem jednou byla v práci, jsem se zhroutila a odvezla mě sanitka do Bohnic. Ale odešla jsem po třech dnech na reverz, že nepotřebuji hospitalizaci. Mezitím jsem si sama (ano zase) začala brát léky navíc, ale doktorce jsem o tom neřekla… holt jsem měla zase psychózu, a chovala jsem se podle toho. Jako nemocný člověk, kdy už nemá kontrolu nad svým jednáním. Znovu jsem se dostala do stavu, už u sebe doma, že jsem si musela zavolat záchranku. Tentokrát jsem jela do Thomayerovy nemocnice, kde jsem bydlela poblíž. Ale nenechala jsem se vyšetřit (odběr krve) bylo mi tak zle, že jsem nemohla ani chodit a bylo mi strašně na zvracení, tak jsem odmítla. Musím říct, že to byla nejhorší zkušenost s doktorem a sestřičkou. Tak hrozně neochotné a nepříjemné vystupování od nich jsem nezažila, vůbec mi sestřička nechtěla pomoct, když jsem ji žádala, aby mě doprovodila na WC, bylo mi vážně hodně špatně, ale nechala mě jít samotnou anebo tam byla slečna, na kterou sprostě nadávala, protože to byla nějaká narkomanka, nebo měla co do činění s drogami, myslím, že zvracela a sestřička ji za to nadávala a opravdu neprofesionální chování ze strany zdravotníka...

Nedovolili mi si vzít sanitku, chtěla jsem, aby mě odvezli do Bohnic, a doktor mi řekl, ať si zavolám mámě, aby si mě odvezla. Byly 4 hodiny ráno a naštěstí jsem se jí dovolala a odvezla mě k sobě domů. Vůbec jsem se nevyspala, jak jsem byla v psychóze a hned ráno jsem volala do NUDZU (Národní ústav duševního zdraví), kde mi doktor slíbil, že mě zařadí do čekací lhůty na jejich oddělení.

Napsala jsem i mému faráři, aby se za mě pomodlil, a on mi dokonce nabídl, abych za ním dorazila, že mi udělí svaté pomazání nemocných.

Jelikož si člověk musí počkat, jak jsem psala, v čekací lhůtě do oddělení v NUDZU, kam jsem se chtěla dostat, ale doma jsem už prostě zůstat nemohla, odjela jsem do nemocnice do Bohnic. Díky moji paní doktorce jsem se dostala do nemocnice v NUDZU po třech dnech čekání, což bylo neuvěřitelné! Většinou je čekací doba třeba měsíc.

A tak mi to došlo. Léky musím brát a budu je brát až do konce života. Ale co víc, uvědomila jsem si, že léky nejsou vůbec špatné, že jsou tu pro mě, že mě léčí a neškodí mi, ale naopak mi pomáhají žít kvalitní a normální život. A tak vděčná jsem za ně začala být, vděčná za chemii. Od té doby na ně nedám dopustit!

Proto se nebojte léky brát. Jsou tu od toho, aby vám pomáhaly.

A pokud je chcete zkusit vysadit, ROZHODNĚ po dohodě s vaším lékařem, ne NIKDY sami od sebe. A sledovat jak vám při tom je a komunikovat s doktorem. Být k němu upřímný a i být upřímný k sobě.

Ne každý si může dovolit léky vysadit, a je to tak v pořádku.

Přeji vám hezký týden.

Katka ✨