Léčebna Bohnice

Po elektroléčbě mi na oddělení PCP nasadili antipsychotikum, které mám i dnes, a to quetiapin. Je dobrý i pro dobrý kvalitní spánek a pomáhá mi usnout. V té době jsem samozřejmě měla směšnou dávku, ale pak se mi léky postupem času zvyšovaly, až jsem měla nejvyšší možnou dávku.

Bohužel stav byl stále kolísavý, ale po měsíci už mě museli pustit domů. Jak říkám, spousta lidí se tam chce dostat, tak mě nemohli držet déle. Asi na tři dny jsem byla doma, ale stav byl špatný a vrátila jsem se zpět do Bohnic, tentokrát jsem šla na příjem, kam mě poslali na “jedničku” do uzavřeného oddělení.

Při příjmu vám zabaví samozřejmě nebezpečné předměty, jako je žiletka nebo nůžky, či nabíječku a sluchátka, aby si člověk neublížil a prohledají vám celou tašku i batoh. Lůžka jsou po 12 nebo po 8 a nejlepší je po 4.

Byla jsem zprvu na největším pokoji, až mě postupně přesunuli na čtyřlůžko.

Člověk se tady seznámí se spousty příběhů obyčejných lidí, našla jsem si vždy při každé hospitalizaci přátele. A všichni to byli skvělí lidé. Každý si holt jen nesl své břemeno...Na jedničce je spousta různých lidí s různými diagnózami, což pro některé lidi může být nepříjemné, když se o tom dělí s ostatními jaké měli příznaky apod. A věřím, že se někdo i těch lidí bojí.

Na uzavřeném oddělení je řád, který se musí dodržovat. Každý den se vstává v 7 hodin tím, že se rozsvítí všechny světla a otevřou dveře se sesterským hlášením ,,Děvčata, vstáváme!’’ Koupelna se na patře otevírá vždy na hodinu ráno a na hodinu večer. Snídaně se podává v 8 ráno, kdo má léky před snídaní, tak chodí před sesternu, kde se tvoří fronta. Léky dostáváme v plastovém kelímku a musí se vypít před sestrou, aby viděla, zda jsme léky zapily.

Po snídani se opět rozdávají léky. Když je všední den, je po ránu doktorská vizita (jednou týdně primářská), kdy lékaři chodí po lůžkách a ptají se vás před ostatními jak se cítíte, jestli snášíte dobře léky anebo zda se vyskytl nějaký problém. Po vizitě následuje komunita a po ní povinný program. Pacienti, kteří jsou hned přijatí po příjmu nemají dovoleno jít ven, kde jsou po areálu dílny, ale jsou zavření na pavilonu. Každopádně mají program podobný, a to, že je například ergoterapie nebo arteterapie se sestřičkou.

Naše výrobky z dílny pro svíčky

Kdo se nahlásí o víkendu k psychologovi, tak jde k němu a ostatní mají skupinové terapie. Tam se probírají aktuální témata a problémy, ten kdo chce mluvit tak mluví, ale v pohodě můžete tiše sedět a jenom naslouchat a komu to vyloženě dělá problémy a je mu špatně, může v klidu odejít odpočívat na pokoj. Vím, že ze začátku je to pro člověka těžké, ale postupem času si zvykne, a dokonce mu to i začne pomáhat, když sdílí svoje myšlenky. Slyší podobné příběhy, podobné zkušenosti a necítí se potom tak sám a má to vážně dobrý terapeutický účinek.

Kdo dostane povolení od doktora, může chodit ven na určitou dobu po areálu a po dílnách. Jinak se chodí na procházky ve stejnou hodinu se sestřičkou. Celkově je daný harmonogram na celý den, viz přiložená fotografie.

Denní plán oddělení

O víkendu žádný program není, dodržuje se čas snídaně, oběda a večeře. Většinou jezdí za vámi rodina a přátelé a vezmou vás na procházku po areálu, když to máte povolené nebo můžou být s vámi na oddělení v místnosti jí určené (Návštěvy jsou ovšem povoleny i každý den na určitou hodinu). Mimo areál se samozřejmě nemůže, to až pak, když dostanete opět od doktora povolení na propustky. Propustky jsou potom povinné, protože se vás snaží pomalu dostávat do normálního života tam “za branou”. Propustky jsou buď na odpoledne ven, kdy se do 18:00 musíte vrátit zpátky, nebo jsou pak na víkend domů.

Když to shrnu, nepřišlo mi uzavřené oddělení tak zlé. Občas nějaká ze sester byla nepříjemná, ale vesměs se k nám chovali mile. Když se váš stav zlepší nebo už jste připraveni se posunout dál, přesunou vás na otevřený pavilon.

Já jsem se dostala hned na pavilon naproti na “trojku”, kde jsem byla celkem 3 měsíce.

Na to období vzpomínám ráda, byla tam skvělá parta lidí, dokonce se mi tam líbil jeden kluk, se kterým byla i nějaká ta pusa ;-D i když to je striktně zakázané, nějaké to “párování se”.

Skamarádila jsem se tam s jednou starší paní, s Maruškou, se kterou jsem v kontaktu až dodnes a pravidelně si voláme.

Méďa jedné spolupacientky na pavilonu 3, bohužel ne můj :-)

Jednou jsme dokonce všichni opékali i buřty na ohništi, které jsme si udělali, nebo jsme si sedli ke klavíru, který na pavilonu byl pro všechny a hrálo se na hudební nástroje a zpívalo se. Byl květen a bylo krásné počasí, takže byla lepší nálada, a mohlo se jít si sednout a dát si něco dobrého k zakousnutí či kávě nebo limonádě do páté kolony. To je kavárna, ve které pracují i psychicky nemocní pacienti a je právě hned u pavilonu číslo 3. Máte tam k dispozici i internet, v prvním patře jsou počítače, kam se ale předem musíte napsat na rozpis, protože je po něm velká poptávka. A tak ubíhal čas. Samozřejmě nebylo vše zalité sluncem, řešili jsme tam především svoje zdravotní problémy, ale alespoň jsme si ten pobyt snažili udělat co nejpříjemnější.

A tady už se hrálo a zpívalo :-)

Ke konci hospitalizace se udála ale ještě jedna a to velmi zásadní věc. Táta byl v kontaktu s jednou paní, co se mu starala zdravotně o koleno (měl s ním problémy od puberty, když špatně dopadl na nohu) a ona vycítila, že máme doma psychické onemocnění. Nevím, zda byla nějaká léčitelka, to mi k tátovi vůbec nesedělo, protože na takové věci nevěří a je pragmatik, ale spojil mě s ní a domluvily jsme si schůzku. Díky tátovi, který ji přivezl do areálu, jsme si promluvily. Bavily jsme se o onemocnění a ona začala s duchovními věcmi. To mě překvapilo. Například mi pověděla, abych si koupila obyčejný přívěsek s křížkem na ochranu...to jsem si říkala, že by šlo. Zašla ale dál a zeptala se mě: "co si takhle pozvat do svého duchovního srdce Ježíše?" To už mi připadalo zvláštní a přišlo mi to divné, ačkoliv o Ježíšovi jsem samozřejmě slyšela, že patří k církvi, ke křesťanství. Já ale žádnou církev nevyznávala, ani jsem ji nevyhledávala. A nakonec řekla “zda bych se nechtěla nechat pokřtít?” To jsem si už v duchu říkala: "ta ženská se snad dočista zbláznila!" :-D

No a jak to dopadlo všichni víte…

V roce 2016 jsem se nechala v našem kostele na Lhotce pokřtít. Jak k tomu došlo a co byla potřeba vykonat, a co se tehdy odehrávalo a opět to souviselo s onemocněním se dozvíte zase příště.

Budu se těšit :-)

Užijte si jarní počasí, které se nám hlásí a dopřejte si v tomto týdnu něco dobrého.

Vaše Katka